Tak jsem se vydal na výstavu motocyklů do Holešovic na pražské výstaviště. Opět po roce mě zlákala možnost shlédnout ladné tvary motorek i všudypřítomných hostesek. Nápaditě jsem si vzal ve čtvrtek v práci dovolenou a hned dopoledne vyrazil, abych se vyhnul davům, které jistě budou odpoledne a o víkendu. S ostudou musím přiznat, že svou jednostopou milenku jsem nechal v garáži a přibližoval se plechovkou. Ku Praze cesta probíhala v celku bez problémů až na těch pár blbců, co snižují plynulost silniční dopravy jízdou podle povolené rychlosti. Všechny jsem je vyblikal, vytroubil popřípadě vytlačil ze silnice a uháněl za svým cílem.
V Praze nastaly komplikace. Nápad vzít si ve čtvrtek v práci volno a vyrazit dopoledne na výstavu zřejmě dostalo půl republiky. moje metoda blikajících dálkových světel, ryčného klaksónu a skřípajících plechů i zde slavila úspěch, ale ne takový jaký jsem potřeboval. Každý řidič na mě ukazoval, že jsem jednička, ale nikdo mi z cesty neuhnul.
Nakonec jsem se probojoval až k monumentální T-mobile Aréně, kde křižovatku ladnými, téměř až tanečními pohyby, řídil dopravní policista. Čímž dopravní chaos měnil v bordel na kolečkách. Stávající parkoviště je opravdu pro akce takovéhoto rozsahu více než nedostačující. Kolona vozidel mě unášela dál a dál, všude jsem viděl jen odmítavá gesta hlídačů parkovišť. Už jsem v dáli viděl ceduli označující konec hlavního města Prahy, když se mi konečně podařilo najít místo k zaparkování na rozbahněném břehu Vltavy. Cesta bahnem proti koloně vozidel snažících se někde urvat místo k stání už byla hračkou. Konečně jsem se dostal k okýnku a snažil se uvaděčce vysvětlit, že nejsem rolník, co jde na zemědělskou výstavu, ale že chci lístek na výstavu Motocykl 2007. Za branou areálu jsem musel odolávat vůním ze stánků s pečenými klobásami a uzeninami, přestože mi v břiše kručelo o sto šest, šel jsem dál protože oproti plánu jsem byl v časovém skluzu.
Ale po vstupu do budovy jsem se ocitl v bikerově ráji. Všude okolo mě aerodynamické tvary strojů i spoře oděných slečen. Nevěděl jsem co mám fotit dřív. Vlastně si z výstavy pamatuji pouze nesouvislé útržky.

… Proplétám se davem lidí, když tu se náhle přede mnou rozprostře velká výstavní plocha Yuki. Na ní jsou vztyčeny piedestaly pro jejich motocykly nadčasových linií a na nich modelky linií ještě nadčasovějších. Hostesky znuděně polehávaly po sedadlech, jejichž materiál věrně imitoval umělou koženku. Jakmile na sobě pocítily zaměřené oko objektivu, jejich výraz přešel do profesionálně nehraného úsměvu a smyslnosti. Jak o závod jsem začal fotit, jak jen se můj blesk stačil dobíjet. Viděl jsem, že nejsem sám, začala soutěž o to, kdo získá lepší fotku. Dívky začaly pózovat ve stále akrobatičtějších polohách a já zběsile fotil dál…

… Najednou jsem zjistil, že mi v cestě stojí neprostupná hradba lidí. Nemohl jsem jít dál, ale zezadu se tlačil větší a větší dav, až jsem byl mezi těly namáčknutý jak sardinka. Někdo se snažil vylézt po mých zádech nahoru, podařilo se mi ho shodit. Nebyla to žádná lehká váha a moje páteř nebezpečně praskala. Jak jsem toho cvalíka shazoval, klopýtl jsem a vrazil do lidí přede mnou. Hlava se mi vzpříčila v mezeře mezi dvěma pořízky, sice ve výši jejich pasu, ale já konečně uviděl, proč se tam ten dav skládající se pouze z mužských jedinců srotil. Na oranžovožluté motorce se předváděla diva do půl pasu obnažená s pokožkou pomalovanou ve stejných barvách jako motocykl a s nápisem Bikers Crown, který byl deformovaný jejími štědrými vnadami. Dav roztouženě funěl a ona se kroutila v atmosféře plné samčích feromonů. Podařilo se mi před obličej protlačit ruku s fotoaparátem a já mohl začít fotit. Jeden z pořízků vedle mě začal chrčet a já zjistil, že mi na rameno kapou jeho sliny. Fuj! Zkrátka pro umění se musí trpět. Koutkem oka jsem zahlédl, že na straně se připravuje další modelka, již nahoře obnažená, ale ještě ne zcela pomalovaná. Za jeku dospívajícího mladíka s přeskakujícím hlasem, stále opakujícím: „Jo! Jo! Jo!“, jsem si do sbírky přidal další úlovek. Najednou jsem dostal ránu loktem do obličeje, zrak se mi rozostřil. Slyšel jsem jen něčí volání: „Pojď se kouknout na kozy!“ A já zběsile fotil dál…
… Stál jsem v nějaké frontě. Někdo mi do ruky vrazil párek v rohlíku s odkapávající hořčicí, z druhé mi vytrhl padesátikorunovou bankovku a zakřičel: „Další!“ Zmateně jsem si strčil rohlík do pusy, což mě trochu probralo. Za prvé byl párek neskutečně horký a za druhé skutečně odporný, čehož si všimly i mé vypálené chuťové buňky. Ač jsem neměl nic na zapití, podařilo se mi do sebe nasoukat scvrklý párek i vyschlý rohlík. Žaludek se začal bouřit.
… Byl jsem předkloněný a snažil se přemluvit párek v rohlíku, aby mě neopouštěl. Nebylo to snadné přemlouvání, všechno se se mnou houpalo a já nemohl zaostřit zrak. Když se mi to konečně podařilo, zjistil jsem, že se dívám do tváře odporně zelenému drakovi. Co do barvy jsme si ale neměli co vyčítat. Sakra, kde jsem se to ocitl? Všude kolem mě se válely různě zohýbané trubky, od blyštivého pochromovaného plastu, který byl k nerozeznání od skutečného pochromovaného plastu se odrážely ostré blesky fotoaparátů, bylo zde spousty věcí s takovým počtem světel, že by i příšery z Dooma vypadaly vedle nich jako jednoocí Kyklopové. Nevím, co v tom jídle bylo. Nejvyšší čas jít domů…

Nakonec se mi nějak podařilo projít nebezpečnou bažinou ke své plechovce pouze za cenu neuvěřitelně zabláceného oblečení a jedné boty utopené a ztracené v bahně. Doma jsem pak po důkladné koupeli zapadl do postele a nechal si zdát o tom jak uháním v čele skupiny polonahých vyvinutých bikerek na silných mašinách.