Když jsem poprvé v rádiu slyšel reklamu na knihu „Sedm darů menopauzy„, okamžitě ve mně vyvolala nadšení. Narozeniny mé ženy se kvapem blížily a já jsem zoufale pátral po nápadu na dárek. Reklama ke mě přišla jako blesk z jasného nebe na obloze mého tápání. Myslel jsem si, že to bude skvělý dárek. Kniha, která zprostředkuje humorným způsobem moudrost o této fázi v životě ženy. Ale jak se ukázalo, nadšení a realita se často rozcházejí jako dvě kamarádky na výletě do obchodu s botami.

Nyní, když vzpomínám na tu událost, vidím, že jsem nejspíš nepřesně vypočítal míru nadšení, kteou by měla má drahá polovička mít pro knihy s takovýmto specifickým obsahem. Místo toho, abych byl odměněn úsměvem a vděčností, byl můj nápad přivítán tichým vražedným pohledem, který by dokázal zmrazit sopku.

Začalo to nevině. S nejvyšším očekáváním jsem podával dárek své ženě. „Myslím, že jsem našel perfektní dárek k tvým narozeninám,“ chlubil jsem se. V myšlenkách jsem již viděl její šťastný obličej, když otevírá balíček a objevuje jeho obsah. A zatímco jsem ji pozoroval, zůstávala nevědomá toho, co se ukrývá pod vrstvou papíru, dokud nezačala rozbalovat ten záhadný dárek.

Rozbalování dárku probíhalo v téměř nesnesitelném napětí. Její ruce se třásly při odstraňování každé vrstvy papíru, zatímco já jsem se v duchu těšil na triumfální moment. Ale jak se odhalovala skutečná podstata mého geniálního dárku, její tvář postupně procházela emocemi jako na horské dráze. Radostné očekávání se střídalo se zmateným výrazem, který nakonec přešel v chladnou náladu, která způsobila, že v místnosti bylo cítit větší napětí než na pokraji sopečné erupce. To co se dělo, si umí představit jen ten, kdo zažil ústup oceánu před tím, než pobřeží zasáhne vlna tsunami. Místo nadšené reakce jsem tak obdržel pohled, který by mohl roztavit i nejpevnější ledovec. „A co to má být za dárek?“ odpověděla s chladem, který zmrazil všechny rostliny v pokoji. Alespoň byla kniha dobře zabalená, pomyslel jsem si v duchu, zatímco jsem přemýšlel o tom, jak se dostanu z této situace.

„Sedm darů menopauzy, skvělá kniha přesně pro tebe“ zazubil jsem se a zkusil ještě její náladu otočit svým předstíraným optimismem. A to byla chyba. „Myslel jsem si, že to bude zábavná kniha, víš, humor o životě a tak…,“ snažil jsem se to vysvětlit, ale moje slova byla spálena ohněm jejího pohledu.

„Máš na mysli, že mi chceš dát knihu o tom, jaký horor mě čeká?“ zařvala. „To si děláš srandu?“

Z jejího pohledu byla kniha, kterou jsem jí daroval, jasným varováním před zkázou a utrpením, které ji čeká. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem možná trochu přecenil její smysl pro humor a nadšení pro tento dárek.

Pak začala situace eskalovat. Bez dalšího varování, vzala knihu a mrskla jí po mě. A následně i další věci. Nejprve to byly jenom knihy, ale poté se ke smršti připojily ostatní věci z obývacího pokoje – polštáře, deky, vázy a misky, dokonce i starý plyšový medvídek, kterého jsem dostal na Vánoce. Všechno to létalo vzduchem jako Perseidy noční oblohou na začátku srpna. Honili jsme se po pokoji, přeskakovali jsme nábytek jako superhrdinové ve filmu a já se snažil chránit svou hlavu před nárazem rozličných projektilů.

Závažnost situace mi plně došla až ve chvíli, kdy se ženě do ruky dostal pohrabáč ze sady krbového nářadí. V ten moment jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu, která se mi bude dlouho vyčítat. Moje nepochopení toho, co skutečně chtěla, mě přivedlo do situace, ve které jsem musel čelit důsledkům svého nadšení. Pak jsem ale zakopl a upadl. Moje žena se ke mě blížila s vražedným výrazem v očích a pohrabáčem v ruce. V hlavě mi probleskla myšlenka, že mi tenhle nevhodný nápad nebude vyčítat zase tak dlouho a já nebudu mít čas na to, abych svou životní chybu napravil. A tak jsem zavřel oči a duši mi naplnilo usmíření.