Protože jsem v zaměstnání skončil o trochu dříve, venku bylo krásně a já neměl zrovna nic lepšího na práci a také proto, že vedle příjmů ze závislé činnosti jsem osoba samostatně výdělečně činná, zamířil jsem na svou domovskou ČSSZ. Vybaven příslušnými vyplněnými formuláři a nebeskou trpělivostí, že si tam těch „patnáct minut“ ve frontě odstojím, když jsem to nechal na poslední chvíli, jsem vyrazil.

Na místě jsem s potěšením zjistil, že v rámci zlepšení služeb občanům, přesunuli podávání přehledů z 1. patra do přízemí. Aspoň se tolik neunavím. Další inovace byla, že práci, kterou dříve odváděly pracovnice dvě, nyní hravě zvládala jedna. Halasně jsem přivítal toto zefektivnění práce a zeštíhlení přebujelé státní administrativy. Přede mnou bylo pouze pět lidí a já se poddal bezbřehému optimismu.

Po chvíli mladík, který byl obsluhován, opustil prosklenou kukaň a vítězoslavně odcházel. Jeho místo nahradil postarší pán a přede mnou v tu chvíli zůstaly pouze čtyři osoby. Zjišťoval jsem, že jsem z práce utekl zbytečně brzy. V představách jsem se opájel vidinou dlouhého odpoledne, jaké se mi jen tak ve všední den nepoštěstí. Nevšímal jsem si stále hlasitějších projevů ozývajících se z kóje, ale plánoval jsem, co všechno ještě zařídím. Mrkl jsem na bílé kulaté hodiny na stěně, pak na dveře kanceláře, přepočítal postavy ve frontě a zjistil, že už dobrých deset minut nikdo nevešel dovnitř ani ven. Skrz polo zatažené žaluzie bylo vidět, že starší pán sedí stále na tom samém místě, nohy má zaklíněné o židli, živě gestikuluje a vysvětluje paní na druhé straně stolu. Ta mu stejně živě odpovídá a ukazuje prstem do formuláře. Nebude to tak rychlé jak jsem si představoval. Postupně zase začínám umazávat položky ze svého odpoledního plánu. Prohlížím si tváře svých frontových spolubojovníků a vidím v nich střídající se výrazy beznaděje, napětí, otupění, vzteku i nepříčetného veselí. Stejně tak se střídají i mé nálady.

Najednou se z poza dveří ozvou dvě tupé rány, jak razítko dopadá na papír. Chodba ztichne, pán se nadzvedává na židli, nikdo se neodvažuje ani nadechnout. Když muž opět dosedne a začne opět vášnivě rozhazovat rukama, začíná žena přede mnou chrčet a od rtů jí stříkat pěna, holohlavý pán před ní si rve vlasy a mi všichni ostatní se hystericky pochechtáváme. Nevím po jaké době udeřilo třetí razítko, ale nakonec pán vyšel z kanceláře. Pozoroval jsem ho přes rudé mžitky, které se mi honily před očima a přemýšlel, zda mu mám zatleskat nebo se na něj vrhnout. Žena přede mnou si zřejmě vybrala to druhé, ale než stačila svůj skok dokončit, dva muži ji strhli na zem. Jeden ji zkroutil ruce za zády a druhý jí uklidňoval slovy i kopanci. Muž vesele odskotačil z našeho dohledu a do dveří se vrhl další zoufalec.

Celkem jsem ve frontě stál jednu hodinu a dvacet minut. Nakonec se dveře otevřely, nepříčetná paní z četnými podlitinami na obličeji odešla a já byl konečně na řadě. Bylo patnáct minut do konce pracovní doby úřadu a pracovnice z kanceláře vyšla ven a všem nám sdělila, že se jí zasekl počítač, že nemůže kontrolovat naše tiskopisy a do páté hodiny to určitě nespraví. Mě se podlomily kolena, muž za mnou začal bít hlavou do zdi.

„Přijďte jindy,“ zaševelila na mne sladce. Cítil jsem, jak mi spadla čelist. Sehnul jsem se, sebral svou čelist ze země a nasadil si ji zpátky. V nitru mi zahořel poslední plamínek vzdoru. Strčil jsem paní formulář do ruky, zamumlal něco v tom smyslu, že když to bude špatně, ať mi zavolá na vyplněné telefonní číslo a odcházel.

Tak zase za rok.

Jen teď, asi týden po onom dni D, vždy usínám se strachem, co když jsem papír vyplnil špatně, co když za dva roky přijde exekutor, že jsem stát okradl třeba o sto korun. Můj spánek už asi nebude jako dřív.