Rozhodl jsem se sepsat svůj příběh osoby samostatně výdělečně činné. Jak to slavně začalo. A jak to ještě neslavněji skončilo.

Taky si připadáte v zaměstnání nedocenění?

Stejně jako já…

No tak to zkuste stejně jako já, jako osoba samostatně výdělečně činná. Neboli jak se říká na volné noze nebo ještě lépe na vlastní triko.

Jednoho dne, kdy míra pocitu mého nedocenění dosáhla a překročila hranici mého ega, jsem se rozhodl dát výpověď v zaměstnání a založit si vlastní podnikání. Vždyť to, co dělám v práci můžu dělat i doma a nebudu muset živit armádu sekretářek, režijních zaměstnanců, kolegů z obchodního oddělení a nekompetentních nadřízených. I když některé sekretářky bych klidně živil, ale to až se trochu zmátořím.

Vyřídil jsem formality na úřadech a začal svůj první den svobody. Ráno jsem si trochu přispal – jedna z mnoha výhod, posnídal jsem, vychutnal kávu a plný sil usedl před polednem k počítači. Začal jsem prohledávat poptávky po grafických pracech a soutěže návrhu designu. Během několika minut jsem našel dobrý tucet příležitostí k práci. To není špatné, s takovým množstvím práce se nouze bát nemusím.

Po týdnu jsem zjistil, že mám trochu problémy s pracovní morálku mých pracovníků. Když jsem si zpětně promítl, co všechno se dělalo na mém počítači, zjistil jsem poněkud zarážející skutečnost. Zhruba 70% pracovního času se na počítači hrály hry, 25% se surfovalo na internetu a zbylých 5% se dalo s přimhouřenýma očima nazvat prací nebo alespoň činností nějak spojenou s prací. Vyjímkou bylo úterý. Protože to byly na počítači po celý den otevřené pornostránky. Styď se!

Tak takhle by to dál nešlo chlapče. Nastavíme si nějaké mantinely. Ráno začneš pracovat nejpozději v osm hodin. No dobře v devět, ale už to už budeš nasnídaný a po kafíčku. Nebudeš sedět hodinu na záchodě s knížkou nebo tabletem. Na oběd máš jednu hodinu, maximálně dvě, abys nedostal vředy. To je docela svinstvo. A makat budeš nejméně šest hodin denně!

Za týden opět vyhodnotíme jak nám to funguje.

To snad ne! Zase jsem se přistihl, že v pracovní době pařím jako o život a na práci ani nesáhnu. Dokonce jsem zjistil, že nemůžu najít tablet a na stole mám zbrusu novou herní klávesnici a myš. Ani nevím, kdy jsem si to pořídil. Od prohlížení stránek s hambatým obsahem už mne bolí pravá ruka od lokte až k zápěstí. Jediné pozitivum je, že jsem zkrátil pauzy na oběd. Vždyť já ale vlastně vůbec neobědvám. Za celý den do sebe naleju akorát přeslazený kafe a jím párky jen abych nepřerušoval hraní.

– Sakra frajere, takhle si na chleba nevyděláš. Musíš jít do sebe.

– Jdi do háje, mladej. Tak si trochu v pauze zahraju. No a co?

– Co to kecáš. Musíš něco dělat, ne jenom hrát.

– Hele, sedím u toho počítače dvacet hodin denně. Nemůžu bejt pořád v zápřahu. Prostě potřebuju čas od času odfrknout.

– Ale celých dvacet hodin hraješ nebo sleduješ porno. To nejsou žádný pauzy v práci.

– Nevotravuj. Nemám na tyhle kydy čas. Je tady spousta zombíků, kterejm musím ustřelit palici.

Zjistil jsem, že se k práci prostě nepřinutím. Nepomohlo přemlouvání, vždy si umím najít nějakou tu výmluvu nebo argument. Nepomohlo vyhrožování ani tresty, vždy se jim umím vyhnout. Mě už snad pomůže jen jediná věc.

No a po několika měsících práce na volné noze opět sedím v hebkém lůnu firmy, kterou jsem našel na internetu s nabídkou zaěstnání. Plat není zrovna takový, jaký bych mohl mít, kdybych nemusel makat i za ty zástupy budižkničemů. Ale na druhou stranu mi zase po dlouhé době přichází na účet v bance vůbec nějaký peníze. A zatím nikomu nevadí, že si v práci udělám čas od času přestávku na nějakou tu hru, nebo že si prohlédnu nějaké ty internetové stránky a oběd mi trvá přes dvě hodiny. Vždyť přece nemůžu pracovat v plném zápřahu celých osm hodin denně, potřebuji i malé přestávky…